Malá enciklopedie

Gepard (Acinonyx jubatus)Asi před 8 miliony let se, stejně jako předchůdci pumy, karakala a kočky zlaté, oddělil od vývojové větve Panthera. Jako samostatný druh vznikl asi před 4 - 5 miliony let.

Gepard se velmi odlišuje od jiných kočkovitých šelem. Jeho tesáky se nevyznačují takovou délkou jako u ostatních a drápy jsou jen zpola zatažitelné. Jeho rozšíření se v průběhu let velmi měnilo. Asi před 3 miliony let se vyskytoval v Severní Americe. V Evropě, Indii a Číně gepard dosahoval velikosti lva. Dnes je gepard o něco menší, což zaručuje jeho vysokou pohyblivost. Před 20 000 lety se v Americe vyskytoval druh kočkovité šelmy, jenž se velice podobal dnešnímu gepardovi. Její příbuznost však není zcela jasná. Aztékové jej nazývali cuitlamiztli a Španělé onza. Latinský název je Acinonyx trumani. Celkové zbarvení připomínalo pumu, nohy byly nezvykle dlouhé a tenké, uši delší a přední nohy zdobily krátké vodorovné pruhy. Ocas však byl naproti pumě dlouhý a úzký. Zatím poslední známý kus byl uloven roku 1986, kdy byl vědci přijat jako nový, dosud neznámý, druh.

Mladí gepardi, které již jejich matka vyhnala, zůstávají ještě nějakou dobu pohromadě a společně loví. Po nějaké době však začnou tuto smečku postupně opouštět samice, aby si našly vlastní teritorium a žily jako jejich matka. Jedině v období páření nežijí samice samotářsky. Mláďata vychovávají úplně bez samce. Mladí gepardi zůstávají pohromadě ve skupince, v níž vládne přísná hierarchie. Jeden samec je všem nadřazený a je to právě on, kdo rozhoduje o směru cesty, lovu a má také předností právo pářit se samicí, na níž skupinka narazí. Často se stává, že v jednom vrhu není ostatek samců, aby mohli přežívat v těchto skupinkách. Proto se slučují se samci z jiných vrhů.

Gepardi sledují migrační tahy svých kořistí, ale pokud překročí své teritorium a narazí na značku zanechanou jiným gepardem, vydá se opačným směrem. Teritorium je velké 50 - 150 km² a samice v něm ujde denně asi 3,7km a samec 7km. Značkuje si ho močí i výkaly a k tomu jakoby na výstrahu drásá drápy kůru stromů.

K soubojům dochází buď při vkročení do cizího teritoria nebo při ucházení se o samici. V prvním případě bojují členové skupiny společně, v druhém je to souboj dvou gepardů, při němž používají drápy na palci nebo i zuby. Nejčastěji útočí na hlavu. Celý boj může skončit i smrtí.

K odpočinku gepard využívá vyvýšených ploch, kde může zároveň i hlídkovat. Dokáže i výborně šplhat po spadlých stromech.

Gepard je schopen dosáhnout rychlosti až 115 km (dle některých údajů i více), což způsobuje jeho dokonalé uzpůsobení těla. Jeho velmi objemné dýchací cesty zajišťují během sprintu přívod kyslíku. Díky objemu plic, srdce a nadledvin je schopen rychle vystartovat. Za dvě sekundy po startu má již rychlost 75 km/h. V klidu dýchá gepard průměrně 16 dechy za minutu. Po sprintu, při němž frekvence dýchání vzroste na 150 za minutu, musí nejméně půlhodiny odpočívat.

Při běhu gepardovi velmi pomáhá pružná páteř, díky níž skoro polovinu času letí nad zemí. Díky jen z části zatažitelným drápkům se může velmi dobře odrážet od země a pronásledovat kličkující kořist. Další výhodou je, že se gepard dokáže bleskurychle otočit, při čemž mu pomáhá jeho dlouhý ocas.

Samice je březí 90 - 95 dnů a rodí se jí 1-8 mláďat (nejčastěji 3-4). Zabřeznout může každých 17-20 měsíců. Se samcem tráví asi dva dny, což je jediná doba, kdy žijí společně. Mláďata se rodí slepá a se svými 150-300 gramy jsou zcela závislé na matce. Pouze třetina mláďat se dožije dospělosti. Malí gepardi mají hřívu z dlouhých, stříbrných chlupů, která kontrastuje s tmavým zbarvením boků, kde se dají postřehnout zatím těžce viditelné skvrny. Ve třech měsících toto zbarvení ztrácí a ponechávají si jen několik delších chlupů tvořící hřívu. Tehdy již mláďata běhají natolik rychle, že uprchnou svým nepřátelům.

Po dobu, kdy se mláďata ještě nemůžou účastnit lovů své matky, přenáší je v tlamě z místa na místo, což je pro jejich bezpečnost velmi důležité. Snižuje se tím riziko, že by je nějaký nepřítel zavětřil. Gepardi rostou rychleji než ostatní kočkovité šelmy. Po deseti dnech již vidí, ve třech týdnech chodí a kolem prvního měsíce se jim objevují zuby. Po pěti až osmi týdnech již doprovází svou matku na lov. Ve třech měsících jsou odstavena.

Do 17-20 měsíce svého života zůstávají mladí gepardi s matkou. Rozpadu rodiny předchází většinou pokus mladých samců o páření se se svou matkou, což jim však nedovolí. Samci začínají utvářet svou skupinu a samice se jich začínají stranit. Gepardi pohlavně dospívají mezi 20-22 měsícem.

Přestože se rodí velmi mnoho mláďat, mají velkou úmrtnost. V zajetí se gepardi rozmnožují velmi vzácně.

Gepard loví zásadně ve dne. Vyhýbá se tak lvům a levhartům a pro noční lov stejně není tak dobře uzpůsoben, neboť jeho hmatové vousy nejsou zdaleka tak dokonalé jako u nočních lovců.

Svou kořist vyhlíží skryt v trávě, z vyvýšeniny nebo ze spadlého stromu, odkud není díky svému zbarvení spatřen. Velmi často loví kopytníky (nejčastěji gazely) od 18 - 150 kg (sám váží 35-70kg). Většinou si vybírá zvíře, které se oddělilo od stáda nebo to, které ho jako první zpozorovalo. Jakmile gepard dvou kořist doběhne, zvolní tempo a běží stejně jako jeho kořist. Poté stačí jediný úder tlapou a oběť spadne k zemi, kde ji uchopí za hrdlo a udusí. Nepustí se hned do hostiny, napřed si vydechne. Po nasycení se již nevrací ke své kořisti. Každý druhý lovecký pokud je úspěšný.

Samice s mláďaty musí lovit každý den, ale dospělému samci stačí jedna gazela za dva až tři týdny.

Na svém obličeji má gepard proužek, který se táhne od vnitřních koutků očí podél čenichu až k tlamě. Tento gepardí proužek nemá žádná jiná kočkovitá šelma. Pomáhá při maskování mezi stébly trávy. Skvrny jsou kulaté, plné a černé. Hmatové vousky jsou řídké, což je způsobeno denním životem, který gepard vede.

Dlouhý, na konci zkadeřený ocas slouží nejen k držení rovnováhy při běhu, ale i jako optický signál mláďatům.

Jeho lebka je mnohem menší než ostatních kočkovitých šelem. Zuby nejsou dokonale vyvinuty, jejich malá velikost pomáhá při dýchání.

Jak již bylo řečeno, drápy nejsou zcela zatažitelné a proto se samy obrušují. Drápy palců na předních končetinách se však nikdy nedotýkají země a díky své ostrosti jsou používány při soubojích nebo porcování kořisti.

V současné době rozlišujeme dva poddruhy geparda: gepard africký (Acinonyx jubatus jubatus) a gepard indický (Acinonyx jubatus venaticus)

V dřívějších dobách byl gepard rozšířen i v Asii, kde se dnes pravděpodobně nevyskytuje. Roku 1990 se tam však jeden objevil. Ale zase zmizel, neznámo kam. V Íránu se vyskytuje gepardí populace, není však přezně znám počet zvířat.

Gepard často o svou kořist přijde díky hyenám. Po lovu si musí odpočinout, čehož ony využívají. V parcích bývá také často od své kořisti zahnán turisty, kteří dychtí spatřit živého geparda. Toho hyeny také využijí a nehlídanou kořist zlikvidují.

Již staří Egypťané se pokoušeli ochočit geparda. Předkové Indů v tom pokračovali. Cestovatel Marco Polo uvádí v 8. a 9. stol. n. l., že gepardi jsou chování jako společenská a lovecká zvířata na dvorech orientálních vládců. Využívaly se na nich podobné metody jako u sokolů. Gepard byl s kapucí na hlavě doveden až do blízkosti gazel. Po sejmutí kapuce zvířata ulovila kořist, přičemž kousek masa dostala. Pokud gepard utekl, byl ihned pronásledován jezdci na koních a protože se rychle unaví, nebylo těžké jej dohonit. Když gepardi nelovili, mohli se svobodně procházet po paláci. Chovali se velmi mírně až mazlivě. V šedesátých letech se však dostal do módy obraz filmové hvězdy s gepardem na vodítku. Nebyl to pro ně vhodný způsob života, trpěli chorobami s plícemi, neboť městský vzduch se zdaleka nepodobal těm, který dýchali v afrických pláních.

Gepard patří mezi velmi ohrožené živočichy. Je však velmi přizpůsobivý a v jeho způsobu života je skryto mnoho výhod než v životě lva či levharta. Gepard nespotřebuje tolik vody, může se tedy zdržovat i na okrajích sahary, nikdy se nepřibližuje k lidským sídlům, ani při lovu, kde by ho mohli spatřit zemědělci a chtít zastřelit, nepohybuje se po stejných stezkách, takže je těžké jej chytit na past a v neposlední řadě nežere mršiny (proto se taky nikdy podruhé nevrací ke svému úlovku) a proto je nemožné otrávit jej tímto způsobem.