JEZEVČÍK -

Uvažujete o tom, že si pořídíte jezevčíka. Mají ho Vaši přátelé či známí, vídáte jej na ulicích, slyšeli jste o něm, vlastní jej populární osobnosti, či máte dojem, že jeho velikost je právě tak vhodná pro Váš byt a pro Vaše děti. Než si jej skutečně pořídíte, uvědomte si některé skutečnosti: jezevčík jako každý jiný pes a jiné živé zvíře je investice dlouhodobá. Psa si pořizujete na dobu 10 - 17 let. Pro žádného psa, jezevčíka nevyjímaje, není změna majitele příjemnou zkušeností, rozhodně není seriózní kupovat si psa s tím, že to prostě zkusíte a pokud Vám nebude vyhovovat, jednoduše jej prodáte či darujete někomu jinému. Pes, i takhle malý, má určitá nároky - na krmení, prostor i potřebu pohybu a "zaměstnání". Bez ohledu na to, zda si koupíte budoucího šampióna či pejska bez rodokmenu, musíte počítat s tím, že Vás bude něco stát. Přitom suma za štěně je poměrně zanedbatelná proti tomu, co investujete do krmení, veterinární péče, daní apod.

Jezevčíka ano či ne

Tak tedy: Jezevčík je sice malý, ale rozhodně ne pokojový psík. Každý pes má určitou potřebu pohybu, ale jezevčík se určitě nespokojí s venčením na novinách či na balkóně a případnou občasnou procházkou na vypouštěcím vodítku či na zahradě u chalupy. Na rozdíl od některých ryze společenských plemen, má jezevčík i potřebu zaměstnání. Leckteří (především hladkosrstí) jezevčíci se dostatečně vydovádí při neustálém aportování míčku, ale je to spíš náhradní program. Jezevčík byl vyšlechtěn k loveckým účelům a přestože se z něj za dlouhou dobu stal prakticky dokonalý společník člověka, málokterý je ochoten na své "původní povolání" zapomenout. Pokud je to jen trochu možné, dovolte svému jezevčíkovi, aby své lovecké vlohy rozvinul a využil. Bude neskonale šťastnější než jeho přetloustlý kolega, který se od majitele nedostane dál než na délku vodítka.

Příslovečná jezevčíkova tvrdohlavost souvisí do značné míry s jeho samostatností v lovecké práci a je pochopitelná - v temné noře, tváří v tvář mnohem silnějšímu a pro "boj zblízka" s lépe vybaveným nepřítelem, je jezevčík vždy sám a záleží jen na něm, jak bude úspěšný. Jezevčík není typický psí dělník jako německý ovčák či ohař, rozkazům se podřizuje jen tehdy, uzná-li jejich oprávněnost a dostane-li je od člověka, jehož autoritu ctí.

Jezevčík v zásadě nemá nic proti dětem, ale nepořizujte jej jako hračku pro dítě. Pro starší a citlivější dítě může být dobrým partnerem, ale nikdy se nepodřídí někomu, koho ve své soukromé hierarchii zařadí hluboko pod sebe.

Vhodným majitelem jezevčíka není ani člověk, který má pocit, že jakákoli disciplína je znásilňování svobodymilovné psí duše. Psovité šelmy v přírodě nežijí samotářsky a vzhlíží k "vůdci smečky", jehož autoritu ctí, uznávají a milují. Znám mnoho případů, kdy se malý jezevčík stal jednoznačným "šéfem" své lidské smečky. Obvykle dominantní jedinec usoudí, že na tuto funkci nikdo další v rodině neaspiruje a hlavně nestačí, tak se jí ujme. Na případné chabé námitky některých "podřízených" reaguje takový "vůdce" tím, že je zavrčením či kousnutím odkáže do patřičných mezí. Skutečně zřídka se něco podobného stává u psů, kteří mají možnost loveckého vyžití.

Máte-li zájem o čistokrevný chov jezevčíků, uvědomte si, že každý jezevčík, aby mohl být zařazen do reprodukce musí splňovat určité podmínky. Především musí jít o jedince s průkazem původu, musí absolvovat výstavu s určitým ohodnocením, bonitaci (výběr do chovu) a příslušné lovecké zkoušky. Každý jezevčík lpí na kontaktu s člověkem a na svém "zaměstnání", proto je zcela nevhodný pro množitele, kteří praktikují chov velkého množství psů ve venkovních kotcích, podobný chovu králíků.

Nepříliš šťastný bude jezevčík uprostřed velkoměsta, kde je venčení psa problematické - ulice, chodníky, výfuky aut a spousty lidí, kteří leckdy nízkého jezevčíka přehlédnou a přišlápnou...

Dlouhé páteři jezevčíka neprospívá ani každodenní zdolávání několika pater bez výtahu - pokud v takovém domě držíte jezevčíka, dbejte více než přísně na to, aby nebyl přetloustlý a máte-li možnost, občas mu na schodech pomožte, alespoň při cestě dolů.

Jezevčík není vysloveně psem hlídacím, i když na "vetřelce" zaštěkáním vždy upozorní. Má-li žít uvázaný u boudy či trvale v malém kotci, stává se z něj nešťastný neurotik.

.

Psa či fenku

Jste-li rozhodnuti stát se chovatelem, pak si samozřejmě vyberete fenku. Nemáte-li chovatelské ambice, volte především podle své situace. Máte-li doma jiného psa, bude jednodušší, když nový přírůstek bude téhož pohlaví. Stejně tak v případě, že bydlíte v jednom domě s majiteli jiného psa či feny, případně jezdíte na společné místo na chatu apod. K háravé feně je rozhodně jednodušší společnicí další fena. Jste-li si jisti, že štěňata určitě odchovávat nikdy nebudete, nekupujte si fenu. Není to sice podmínkou, ale přesto je přirozené, aby samice mateřstvím prošla. Kastrace fen (pokud není indikována zdravotně) není příliš šťastným řešením - nejde o banální operaci a nikdy nelze vyloučit nepříjemné následky takového zákroku. Například inkontinence - neudržení moči. Ten by tedy neměl být prováděn kvůli pohodlnosti majitele, kterého obtěžuje hárání feny. Pokud Vám jde především o loveckého pomocníka, kterého můžete využít vždy když potřebujete, je také lepším řešením pes, který není omezován háráním a případnou péčí o vrh. Pokud jde o vztah k pánovi, pak obecně fena inklinuje častěji k majiteli mužského pohlaví a pes naopak. I když jezevčík je natolik bystrý, že si vytváří vztah k jednotlivým členům lidské smečky podle okolností. V době krmení obvykle neomylně vyhledává paničku - kuchařku, začne-li se však pán - myslivec oblékat do "zeleného", jeho náklonnost se okamžitě přesune na něj, protože práci upřednostňuje i před plnou miskou.

Jaký velikostní ráz

Pořizujete-li si jezevčíka především jako loveckého psa, případně hodláte-li jej držet ve venkovním kotci, pak zvolte jezevčíka standardního (nebo také normálního) rázu. Standardní jezevčík váží většinou 6 - 9 kg, je logicky vytrvalejší než malé rázy a pro život venku i lépe uzpůsobený. Myslivci, který má psa v bytě a využívá jej jen občas jako společníka na posedu, k dohledávce, výjimečně k norování, dobře poslouží i trpasličí jezevčík. Čtyřkilový "trpaslík" ale není vhodným psem pro celoroční pobyt v kotci, nesvědčí to jeho kondici ani sebevědomí.

Chcete-li jezevčíka jen jako společníka pak zvažte své možnosti. Trpasličí či králičí jezevčík je rozhodně skladnější a hlavně mobilnější pro ty, kteří s ním třeba cestují hromadnou dopravou. Má lehčí stavbu těla a proto je méně často ohrožen problémy s páteří (takzvaná obrna jezevčíků).

Jezdíte-li autem a nemusíte-li se psem denně zdolávat několik pater, pak nic nemluví proti standardnímu rázu. Ovšem jeho lovecké ambice bývají obvykle vyhraněnější než jezevčíka trpasličího či králičího. Přestože výjimky v obou směrech existují.

Jaký druh srsti

Tradiční jezevčík je hladkosrstý (také nazývaný krátkosrstý). Nejčastěji je chován v barvě červené (od žluté po mahagonově červenou) či černé s pálením (černá s jasně ohraničenými žlutými či červenými znaky nad očima, po stranách tlamy, na hrdle a hrudi, na spodních částech končetin a ocásku a okolo řitního otvoru). Méně běžná je barva tygrovaná (obvykle šedé či stříbřité skvrny na černé barvě černých jezevčíků s pálením), hnědá s pálením (obdobně jako u černých, ale místo černé je játrově hnědá). Hladkosrstý jezevčík má jednodušší údržbu v tom směru, že se snadno zbaví bláta a špíny, kterou přinese zvenku v nepříznivém počasí. Líná ovšem stejně jako například jezevčík dlouhosrstý a krátké, tvrdé chlupy lépe odolávají odstranění například vysavačem. Krátké osrstění s minimální podsadou hladkosrstého jezevčíka indisponuje při celoročním pobytu venku a občas i při celodenní práci v terénu, hlavně v zimním období. Charakterem bývá leckdy tvrdohlavější než jiné druhy jezevčíků, může být i konfliktnější ve vztahu k cizím lidem či dětem. Má častěji než jiní jezevčíci potřebu devastovat své okolí - preferuje při tom hlavně deky a jiný textil. Zda se tato vášeň omezí jen na dobu psí "puberty" záleží hlavně na důslednosti majitele, stejně tak je důležitá důslednost při nácviku čistotnosti. Po "pracovní" stránce je hladkosrstý jezevčík vhodný pro povrchovou i podzemní práci, nejochotněji plave a často má vrozené vlohy k aportování (úměrně své velikosti). Je dostatečně ostrý, obvykle ochotně noruje, hlasitost na stopě zvěře je také rozhodně spíše pravidlem než výjimkou.

Dlouhosrstí jezevčíci mají v podstatě stejné zbarvení jako hladkosrstí, jen v barvě červené je barevná škála širší - většina červených jezevčíků má větší či menší příměs černé barvy na celém těle, případně jen na uších. Při jeho údržbě musíte počítat s nutností občasného česání a kartáčování především určitých partií těla - závěsů dlouhé srsti na uších, ocase a spodní části trupu. Na rozdíl od hladkosrstých jezevčíků se na dlouhou či drsnou srst přirozeně snáze přichycují bodláky a lopuchy, které je nutné včas ze srsti odstraňovat, než dojde k jejímu zcuchání a zplstnatění.

Ostrost dlouhosrstých je nejnižší ze všech druhů jezevčíků, občas mívají problémy s prací v noře. O to důslednější jsou v práci na barvě - na dohledávce a ve většině případů bezproblémově hlásí na stopě zajíce i jiné zvěře. Někteří dlouhosrstí jezevčíci mají labilnější nervovou soustavu, z toho vyplývá určitá plachost před cizími lidmi, případně agresivita způsobená bázlivostí. Záleží však také na vedení jezevčíka, na možnost kontaktů s jinými lidmi a jiným prostředím. S určitou labilitou souvisí i fakt, že oproti jiným druhům jezevčíkům, trpí dlouhosrstí nejčastěji nevolností v autě (zvrací). Nevolnosti v dopravních prostředcích jde obvykle zabránit podáním vhodných medikamentů.

Drsnosrstí jezevčíci jsou v drtivé většině chováni v rozličných odstínech barvy divočáka. Jedná se o srst složenou s chlupů na nichž se střídá hnědá či šedá barva s černou a tím vzniká barva tmavého či světlého divočáka, případně odstín podobný barvě "pepř a sůl" u kníračů - většinou však s podílem žlutého či hnědého odstínu. Méně často se vyskytují drsnosrstí v barvě černé s odznaky (obdoba barvy černá s pálením) či barvě padaného (nebo suchého) listí - jednobarevně plavá až červená barva. U všech typů jezevčíků je možné (i když nepříliš žádoucí) nahrazení černého pigmentu (na nose, víčkách a kůži) hnědým. Takoví jedinci mají většinou světlejší odstín barvy, játrový nos a víčka a světleji pigmentované oči. Drsnosrstí jezevčíci disponují ve většině případů nejvyrovnanější povahou, což se projevuje i v pracovním využití. Nasazení v práci na povrchu i pod zemí, dostatečná ostrost i odolnost proti nepřízni počasí. Krev teriérů, která koluje v jeho žilách je občas příčinou problémů s hlasitostí na stopě zvěře. Větší množství plemen, která se podílela na jeho vzniku má za následek i určitou nevyrovnanost v exteriéru - nejvíce chyb a vad v anatomii a v osrstění, které osciluje od příliš krátkého s chybějícími vousy a obočím po nevhodně dlouhé a jemné.

Jak jej vybrat

Před výběrem si ujasněte, jaké požadavky na budoucího psa máte. Zda hledáte především kamaráda, loveckého pomocníka či budoucího šampióna s kariérou v čistokrevném chovu. Koupíte-li si jezevčíka na náhodný inzerát z průměrného chovu, je pravděpodobné, že Vaše myslivecké požadavky uspokojí (naprostá většina jezevčíků má vrozené lovecké vlohy, kterým stačí jen dopřát podmínky, aby se mohly rozvinout), ale není jisté, že z něj bude chovný jedinec a tím méně výstavní šampión. Případní šampióni z průměrných chovů jsou náhodnými produkty, a jako takoví obvykle své přednosti ani nepředávají svému potomstvu. Před zakoupením štěněte řekněte chovateli jaké s ním máte úmysly a požádejte ho, aby Vám vhodné štěně vytipoval. Ne všichni chovatelé jsou natolik zkušení, že to dokáží, proto možná budete muset o pomoc požádat někoho, kdo se ve štěňatech jezevčíků skutečně vyzná, kdo má vlastní zkušenosti s jejich chovem a dokáže díky svým zkušenostem lépe odhadnout, co se v kterém štěněti (ta se laikům jeví stejná a stejně roztomilá) skrývá.

Chcete-li budoucí chovnou fenu, podívejte se, zda má štěně korektní skus (nemá-li předkus jako boxer - spodní řezáky přesahují přes horní, případně větší podkus - spodní jsou 5 a více milimetrů za horními - v tlamě), zda má v obou čelistech po šesti řezácích (drobné přední zoubky, za nimiž následují mléčné špičáky - nejdelší a nejostřejší ze zubů v mléčném i trvalém chrupu), zda nemá bílou náprsenku (větší než cca 1cm) či tlapky, zda nemá vadu ocásku - zalomení či srostlé obratle nebo hrudníku (příliš krátký hrudník). U hladkosrstých a dlouhosrstých černých s pálením je chybou jestliže v tomto věku jsou pálené znaky málo výrazné, silně pročernalé, u dlouhosrstých je chybou pokud pálení zasahuje až na temeno hlavy a na obličeji až k očím. U drsnosrstých štěňat věnujte pozornost kvalitě srsti. Z roztomilých, huňatých medvídků s měkkou a bohatou srstí vyrostou jezevčíci, kteří budou mít srst příliš jemnou. Naopak připomíná-li štěně hladkosrstého jezevčíka, podívejte se, zda mu alespoň na okrajích uší přesahuje trochu delší srst, jinak se Vám může stát, že původně drsnosrstý jezevčík zůstane zcela hladký bez vousů a obočí (pozůstatek po vylepšování srsti přikřížením hladkosrstých jezevčíků v dávných generacích).

Máte-li zájem koupit pejska, který bude v budoucnu zařazen a využíván v chovu, mějte na paměti, že sebelepší pes, koupený ve Vašem regionu po rodičích, pocházejících také odtud, bude mít malé šance na větší chovné využití, protože bude s většinou fen v okolí příliš příbuzný. V takovém případě je lepší déle vybírat, počítat s tím, že do chovu je zařazováno méně než 1% narozených psů a ještě jen část z "uchovněných" je skutečně chovně využívána. Preferovaní jsou častěji zcela nepříbuzní psi, dovezení ze zahraničí, nebo pocházející ze zahraničního krytí, psi s vysokými výstavními tituly, případně vítězové pracovních soutěží.

Co pro něj připravit

Štěně si přivezte domů ve věku nejméně sedmi týdnů a má-li být přes den samo doma, doneste si je před víkendem, abyste se mu alespoň v prvních dnech mohli plně věnovat. Přechod do cizího prostředí a odloučení od matky a sourozenců je pro ně určitým šokem, se kterým se snáze vyrovná, pokud se jím v době jeho bdění budete zabývat. Štěně musí mít od počátku vyhrazené místo, na kterém se zdržuje v době klidu. Místo dostatečně klidné a teplé, umístěné nejlépe tak, aby nemělo pocit odstrčenosti a opuštěnosti. Stálá miska s čistou vodou a hračky, s nimiž si nemůže ublížit (roztrhat je spolykat, či příliš malé nebo ostré) jsou samozřejmostí. Ohledně krmení se dohodněte s chovatelem, na jakou stravu je štěně zvyklé, náhlý přechod na jiné krmení štěněti v době razantních životních změn